Peklo

Budou nespasený hořet věčně?

Biblické Peklo

Problém pekla je ve vnímání co doopravdy představuje pro ty, kteří v něm skončí.

Doporučená série videi na toto téma


Biblické texty k zamyšlení

Odplata v den soudu při vzkříšení, nebo hned po smrti? 

Dalším velkým problémem je představa, že duše člověka jde hned po smrti přímo do nebe nebo do pekla. Je-li tento názor pravdivý, nač tedy den soudu a den vzkříšení? Jan popisuje soudný den následujícími slovy: "A viděl jsem veliký bělostný trůn a toho, kdo na něm seděl; před jeho pohledem zmizela země i nebe a už pro ně nebylo místa. Viděl jsem mrtvé, mocné i prosté, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Ještě jedna kniha byla otevřena, kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách... A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera." (Zj 20,11-15) Dovedete si představit, jaké potíže vyvstanou, když člověk na jedné straně říká, že odměna je dána každému okamžitě, jakmile zemře, a na druhé straně věří, že o jeho budoucnosti bude rozhodnuto v den soudu, který bude probíhat někdy v budoucnosti? Hříšník, trpící v pekle, by musel z pekla vyjít ven, potom by byl odsouzen a zase by se tam vrátil. Nač by byl "den soudu" (1 K 5,10; Ř 2,16; 2 Pt 2,9), ve kterém lidé obdrží svou odměnu, když by ji dostali již v den své smrti? Proč bible říká, že Bůh zničí hříšné ve "dni soudu a záhuby bezbožných lidí" (2 Pt 3,7)? Bible neříká, že Bůh je potrestá před dnem soudu nebo po něm, ale pouze v den soudu. Zmínili jsme se o neslučitelnosti možností obdržet trest jednak v den své smrti a pak ještě jednou po svém vzkříšení v den soudu. Jak je možné, že tolik lidí (a to dokonce i teologů) se drží populárního učení o věčném pekelném ohni, přestože je tak plné nesrovnalostí? Buď věříme v nesmrtelnou duši, nebo ve vzkříšení při druhém příchodu Pána Ježíše. Můžete projít celou bibli a nikde nenajdete výraz "nesmrtelná duše", ale vyskytuje se v platonizmu. Najdete však opačné spojení. Výraz "smrtelná duše" (ČEP překládá slovem "mrtvý") se nachází v Lv 21,11. Ezechiel prohlašuje: "Zemře ta duše, která hřeší." (Ez 18,4) Samotný Kristus říká, abychom se báli "toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle (gehenně)" (Mt 10,28). Buď věříme, že dostaneme svou odměnu při vzkříšení při druhém příchodu Pána Ježíše na konci času, anebo věříme, že ji obdržíme hned po smrti. Tyto dva koncepty se vzájemně vylučují. Pravdivé může být buď jedno, nebo druhé. Obě skutečnosti nelze zharmonizovat, i když se o to už mnozí teologové v dějinách pokusili. Významný protestantský teolog Oscar Cullmann ve své knize "Nesmrtelnost duše, nebo vzkříšení mrtvých" dokládá, že není možné sladit diametrálně rozdílný přístup řecké filozofie k otázkám nesmrtelnosti a nesmrtelné duše s biblickým pojetím vzkříšení a soudu.

Věčný oheň? 

Nedávno jsem našel v poštovní schránce "vstupenku", která mě zdarma opravňovala "strávit věčnost v ohnivém jezeře společně se satanem a jeho anděly". Co bylo podmínkou? Podle toho, co bylo na lístku napsáno, stačilo "nic nedělat a ignorovat Boží spasitelnou milost". Naštěstí byla přiložena i druhá vstupenka, která zvala držitele, aby "strávil věčnost v nebi s Ježíšem, Božím Synem". Přestože se nám to může jevit jako humorný a někomu dokonce i jako dobrý způsob, jak vyburcovat lidi k víře v Boha, má tento přístup mimo jiné i tu vadu, že opakuje známé, ale nebiblické tvrzení, že plameny ohně hoří bez ustání celou věčnost. Je učení o existenci takového věčného ohně možno doložit biblí? Většina lidí, kteří se hlásí k tomuto přesvědčení, zakládá svou víru na textech, kde Ježíš použil výrazu "věčný oheň". Podívejme se na ně blíže: "Lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačený nebo chromý, než abys byl s oběma rukama či nohama uvržen do věčného ohně." (Mt 18,8b) "Potom řekne těm na levici: "Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!" (Mt 25,41) Naproti tomu v Mal 4,1.3 čteme: "Hle, přichází ten den hořící jako pec... A ten přicházející den je sežehne, ... nezůstane po nich kořen ani větev. ... budou jako popel pod chodidly vašich nohou..." Na první pohled je patrný rozpor mezi těmito biblickými texty. Buď oheň hoří navěky, anebo po určitou dobu, dokud nestráví to, co spaluje. Když Ježíš hovoří o věčném ohni, nemyslí na jeho trvání, ale na jeho charakter. Jak v Mt 25,41, tak v Mt 18,8 se v původním textu nachází řecké slovo "aionios", které je v Mk 3,29 přeloženo jako "na věky". V Žd 6,2 je stejné slovo použito v souvislosti se soudem a hovoří se o "věčném soudu" (kral. překlad) a v Ju 7 se mluví také o "věčném ohni". Vyjadřuje slovo "aionios" v těchto textech stálou, pokračující činnost, anebo výsledek? Není to spíš charakteristika toho, co se dál popisuje? V Žd 6,2 se hovoří o "věčném soudu" nebo, jak překládá ČEP, o "posledním soudu". Znamená to, že proces soudu pokračuje neustále, celou věčnost? Pochopitelně že ne. Na jiných místech Písmo jasně mluví "o dni soudu" (Mt 10,15; 12,36; 2 Pt 2,9; 1 J 4,17). Je jasné, že v Žd 6,2 se jedná o typ soudu, ne o jeho délku či trvání. Týká se konečného soudu, který má důsledek pro věčnost. Rozhodnutí vynesená na posledním soudu platí na věky věků, jsou neměnná. Stejným způsobem slovo "aionios" ve vztahu k ohni charakterizuje Boží oheň, který zničí hříšné. Tento oheň má věčné důsledky, ale ne věčné trvání.

Ju 7 používá stejný řecký výraz "aionios" jako Ježíš v Mt 18,8 a 25,41. I Juda tento termín používá k označení druhu ohně, jak o tom svědčí samotný text: "Podobně jako oni i Sodoma, Gomora a okolní města se oddaly smilstvu, propadly zvrhlosti a jsou nám výstražným příkladem trestu věčného ohně." Sodoma a Gomora byly zničeny několik století předtím, než Juda psal svůj dopis (Gn 19,23-28). "Také města Sodomu a Gomoru odsoudil k záhubě a obrátil v popel." (2 Pt 2,6) Tak jako "věčný oheň", který zničil Sodomu a Gomoru, uhasl, když dokončil své dílo zkázy, tak uhasne i "věčný oheň", když zničí posledního hříšníka (Žd 10,26.27). Boží věčný oheň není věčný svým trváním, ale je věčný ve svých důsledcích. Vykoná naprosto definitivní zkázu. "Avšak svévolníci zhynou, nepřátelé Hospodinovi se vytratí jak půvab lučin, vytratí se v dýmu." (Ž 37,20) Další výraz "na věky věků", který je často používán těmi, kteří věří ve věčný oheň, je z knihy Zjevení (Zj 14,10.11; 19,3). Teologové vědí, že výraz "kouř z ní bude stoupat věčně" (kraličtí překládají "na věky věků") je vzat z Iz 34,10. Přestože mnozí křesťané tvrdí, že obě tyto pasáže učí, že dým z pekla bude vystupovat do vesmíru na věky, důkladný pohled na 34. kapitolu Izajáše toto tvrzení vyvrací. Izajáš mluví o městečku Bozrah, které patřilo Edomitům (Iz 34,6) a leželo asi 30 km jihovýchodně od Mrtvého moře: "Jeho země se stane hořící smolou. Nevyhasne v noci ani ve dne, kouř z ní bude stoupat věčně. Po všechna pokolení zůstane v troskách, nikdo už nikdy skrze ni neprojde. Obsadí ji sova a sýček, výr a krkavec v ní budou bydlet... V jejích palácích poroste hloží, na jejích pevnostech bodláčí a trní." (Iz 34,9-13) Z tohoto Izajášova textu vidíme, že oheň, který ničí a jehož dým vystupuje "na věky věků", nehoří věčně. Pro hebrejskou mysl tento výraz znamenal kompletní zkázu, a ne ničení bez konce. Jr 49,13 mluví o stejném městě takto: "Vždyť jsem přísahal sám při sobě, je výrok H